Čtyři dohody v Tatrách

Nejkrásnější překvapení.

Na víkend mi můj chlap udělal nádherné překvápko. Jeli jsme k němu domů na Slovensko. A k tomu mi řekl, že se podíváme do Tater. Jak já se těšila, ani jsem tomu nemohla uvěřit a pořád jsem čekala, že se něco pokazí, že nakonec nikam ne pojedeme. Ale ono to konečně vyšlo. Od mé první dovolené u moře jsme na žádné víkendové dovči nebyli. To jsme dřív cestovali docela často. Po dovči jsme se stěhovali do nového bytu a ještě k tomu si pořídili psa. Takže se to vždycky sešlo tak, že buď už nezůstaly finance, nebo jsme byli úplně vyflustlí z práce a když tohle konečně odpadlo neměli jsme pro hafana  hlídání. Takže po půl ročním půstu bez cestování jsem se opravdu moc těšila.

Zvládla jsem lanovku!!!

Druhý den po příjezdu, jsme se vydali na Skalnaté pleso, bohužel Lomnický štít byl už na ten den vyprodaný. A že nám ten den opravdu vyšel nádherně. Lepší počasí jsme si ani nemohli přát. Od začátku mi bylo jasné, že se nahoru dostaneme lanovkou, nikdy jsem s ní nejela. Celý život jsem z ní měla strach, a dokud jsme vážně nedošli, až k nástupnímu místu, tak mi to nějak ani nedocházelo. A najednou to na mě padlo, uvědomila jsem si, že tam nemůžu, že to nedám a posedla mě panika. A pak jsem si řekla, že si to užiju i kdyby se ta kabinka měla houpat. Vždyť je tu ta lanovka už několik let a po celém světě jsou další a nepadají co 5 minut. A tak sa aj stalo. Celů cestu nahoru jsem si užila. Jediné, co na celém výletu bylo nepříjemné, byl obsluhující personál. Prostě tak protivného pána, co tam po lidech řval, jako po dobytku, to jsem nezažila. Ovšem u druhé lanovky jsem pochopila, lyžaři se tam při nastupování opravdu jak dobytek chovali.

Konečně na hoře.

Bylo to opravdu úžasné, z hor v jednou kuse padal prašan, takže to vypadalo, jak kdyby po nás celou dobu někdo házel třpytky, jenže tohle bylo 100x  krásnější. Nádherně svítilo sluníčko, až jsem se z toho zplakala i přes sluneční brýle. Vůbec jsem se na tu krásu nemohla vynadívat. Byla jsem jak Alenka v říšíi divů, nebo v Jiříkově vidění. Ten sníh mě prostě okouzlil. Moc jsem chtěla ještě letos  někam do hor, vidět to nádherné bílo. Skutečně by mě nenapadlo, že se mi to ještě tuhle holou zimu bez sněhu, splní. Teď jsem fakt stála pod tou okouzlující horou, kde svítilo sluníčko bylo krásně a nic mě netrápilo. Lyžaři sjížděli i neupravené sjezdovky, někdo se zas rozhodl vylézt pěšky na vedlejší kopec. Sněhu bylo tolik, že se dal krásně přelézt plot u meteorologické stanice a pleso bylo tak zasněžené, že kdyby mě na něj neupozornili, nedošlo by mi, že tam mám něco takového hledat. Všude trčely vršky informačních tabulí. Dali jsme si po tatranském čaji a uvelebili se na pytlích, kde jsme se slunili. Takhle jsme si užívali nádherného výhledu ze všech možných stran ze dvě hodinky a poté jeli domů. Připadalo mi to neskutečné a nekonečné. Cestu dolů už jsem zvládla bez obav a příště si určitě troufnu i na tu maličkou lanovku, co vede na Lomničák.

U rodiny jsme si to ještě ten den užili a další jely domů. Ještě jsme se před odjezdem stavili za babičkou a pak už vyrazili na cestu, jelikož cesta je to dlouhá vzala jsem si sebou knížku Čtyři dohody. Četba této knihy, byl to pro mě tak emotivní zážitek, že jsem snad čtyřikrát musela přestat číst a  musela jsem se zklidnit, jak mě dojímala. Prostě, když si najednou vážně uvědomíš, co tě celý tvůj život učili, jak nás vychovávali a že jste sebe sami vlastně mučili. Co ta naše společnost všechno provedla, ať už to začalo školou, pokračovalo to v práci a tak dál i v tvém osobním životě. A to jsem četla jen předmluvu, k samotným dohodám jsem se ani nedostala. Bylo toho na mě najednou prostě moc. V podstatě už se podobnými knihami a sebe zkoumáním zabývám od mého rozchodu, ale že to v nějaké knize bude tak konkrétně, jasně popsané, že mě to najednou takhle zasáhne, jsem opravdu nečekala.

Cesta domů

Opravdu to funguje?

Hned druhý den jsem na vlastní kůži zažila, že mě ta knížka změnila. Jsem člověk co vždycky všechno svedl na sebe a obviňoval se za to. Za všechno jsem mohla vždy pouze já. Ale po roce a půl v novém vztahu, jsem se hodně změnila, a nabrala sebevědomí. Tato moje vlastnost už skoro vymizela, ovšem na toho člověka co mám nejraději to prostě pořád neplatilo. Až do teď. Měla jsem za úkol seřadit účtenky podle data jako vždy a já jsem na to zapomněla. Zprvu jsem začala vyšilovat, zmocnila se mě panika a měla jsem pocit, že se zblázním, jak jsem blbá. Trvalo to ani ne půl minuty a řekla jsem si, že ty účtenky přece skládám dobrovolně a ráda s pocitem, že můžu pomoct a že za to nedostanu vynadáno ani se mi nic jiného nestane. Pořád mám v hlavě představu, že za něco dostanu pořádný "kartáč". Nevím proč to tak je, ale chci se té představy jednou pro vždy zbavit a konečně se mi to po mém celoživotním snažení daří. Nechápu, proč mám tyto představy i vůči mému současnému přítelovi, který po mě snad nikdy neřval, natož něco víc. Krásně se o mě stará jako o svou princezničku, možná to mám z dětství a tak si hodlám zajít na kurz vnitřního dítěte. Který mi byl doporučen na absolvovaném kurzu emocí. Po té vteřině paniky, jsem jen napsala omluvnou sms, aby počítal s tím, že složené nejsou a jela jsem do práce. Normálně jsem si takové prkotiny dokázala vyčítat a trýznit se jimi i skoro celý týden. A teď po odeslání sms to bylo pryč.

Sluníčko bylo tak oslnivé, že jsem neviděla ani co fotím. :)

Zrovna dnes, asi tři týdny po výletu, se mi stal nový incident. Šla jsem si vybrat peníze z bankomatu a zapomněla jsem je tam. To jsem si uvědomila asi po hodině a půl, že si nevybavuji, že bych je vůbec měla v rukou a dala je do peněženky. Okamžitě jsem začala pátrat, zda ty peníze zajedou zpátky do bankomatu. Načeš jsem zjistila, že u bankomatu v mojí bance, by se peníze měly vrátit, do 30 vteřin. No a takhle jsem nejspíš přišla o 500 kč, naštěstí. Byla jsem na sebe totálně naštvaná, pětikilo pro mě prostě už něco znamená a já ho doslova "spláchla do záchodu". To už jsem si radši mohla něco drahého koupit, nebo si spíš užít nějaký zážitek a ne pořád jen šetřit. Po práci přišel můj Majki domů a hned poznal, že mám blbou náladu. Tak jsem mu všechno řekla a on pouze odpověděl, že je to v pohodě, ať už se na sebe nezlobím, že pokud to není celá výplata, nebo něco většího, tak to přežijeme a hlavně, že jsme zdraví. Do půl hodinky mě to přešlo a život šel dál.

Nedokáži podrobně popsat, jak bylo na těch horách nádherně a jak mě ta knížka opravdu emočně zasáhla. Nejsem bohužel pro tebe, žádný spisovatel lyrického typu. Mě stačí jen to, jak mě knížka vážně změnila a to doslova "hned". Knížku už jsem dočetla a přemýšlím jestli o ní nenapsat i zvlášť, protože by o ní každý měl podle mě vědět, změní, ne restartuje ti život. Zbytek samotných kapitol mě až tak nezaujal, v podstatě jsem to všechno už věděla a zkoušela jsem podle těchto pravidel žít sama od sebe. Jen jsem nevěděla jak přesně jsou tyto pravidla definované a přímo ohraničené, že jsou jen čtyři a někde takto přesně s formulované. Prostě teď už vím, jak na ně a nebudu se v tom konečně plácat sama.Teď už nastává jen ten proces, se s tím srovnat a začít podle těchto pravidel žít a dodržovat je. Což je pouť na celý život.

Tak ahoj příště a budu ráda za komentáře.